Pro svůj recept toho, co budu v následujícím měsíci jíst, jsem dlouho hledal vhodný název. Přestože jsem se inspiroval projektem Soylent, můj recept se lehce liší vzhledem k surovinám dostupným v tuzemsku (neexistuje přitom jeden správný recept. Modifikací může být více a každému vyhovují jiné chutě a složení). Proto jsem svůj produkt nazval AnaPur, po vzoru jména Annapurna, což je v hinduistické mytologii jméno bohyně jídla a vaření, která má moc nasytit všechny, kteří to potřebují.

Výstižné že?

 

Měsíc bez jídla

Můj původní záměr byl postupně nahrazovat klasickou stravu svým AnaPurem. Pokud má AnaPur fungovat jako náhrada tradiční stravy v jakémkoliv množství, a to nejen dočasně, musím mít jistotu, že dlouhodobě nebude pro tělo nijak škodlivý. Naopak, AnaPur by měl být lepší než klasická strava. Možná si vzpomenete na film Supersize Me, kde jistý Američan celý měsíc jedl pouze a jenom jídlo z McDonald’s. Jeden měsíc této „diety“ stačil k tomu, aby se na něm jeho stravování velmi negativně projevilo. Rozhodl jsem se pro stejný experiment s AnaPurem. Pochopitelně však očekávám opačný výsedek. Jestliže AnaPur obsahuje všechny vhodné živiny ve vyváženém množství, mělo by se jeho dlouhodobé užívání pozitivně projevit.

Jde se vařit!

Veškeré suroviny jsem pořídil z eko/ bio obchodů a obchodů se sportovní výživou. Potom, co jsem obstaral všechny potřebné ingredience (o samotném receptu později) jsem se pustil do „vaření“. Musím přiznat, že při míchání prvního AnaPuru jsem si připadal trochu jako v seriálu Beraking Bad. Spousta různých prášků, odměrky a přesné navažování každé ingredience změnilo mou kuchyň v laboratoř. Mít ale absolutní přehled a kontrolu nad tím, kolik kterých makro a mikronutrientů v jídle bude, bylo skvělé. Bylo to jako vytváření absolutní „superpotraviny“.

 

Experiment začíná

Po ochutnání prvního koktejlu AnaPur jsem měl smíšené pocity. Chuť nebyla nijak výrazná, připomínala trochu ovesnou kaši v podobě nějakého smoothie. Koktejl ale absolutně zasytil a nezažil jsem pocit klasického útlumu po jídle. Mohl jsem normálně fungovat a moje tělo nevysílalo žádné signály toho, že by bylo potřeba něco sníst nebo mlsat. Přirovnal bych to k pocitu hodinu před tím, než začnete cítit hlad. Prostě jsem byl najedený tak akorát.

Přestože jsem na AnaPur chtěl nastoupit pomalu a postupně, zvykl jsem si na něj tak rychle, že už za pár dní tvořil koktejl 75% mého denního příjmu kalorií a nepřišlo mi to vůbec divné. Opravdu jsem byl sám překvapený, jak rychle jsem si zvykl. Dokonce i ve dnech, kdy jsem měl čas si v klidu uvařit, jsem se přistihl, jak zvítězila moje lenost a místo vaření jsem si během minuty namíchal AnaPur.

 

Co to sakra piješ?!

A co na to okolí? Známí a kolegové se samozřejmě zajímali, o co jde. Často se opakovali otázky typu „to teď jako už nebudeš jíst?“ nebo „…a co je špatnýho na guláši se šesti“. Dost lidí ale tento projekt ocenilo a začali se hlásit i první zájemci o testování. Se skeptickým postojem okolí jsem byl smířený. Beru to jako normální reakci na cokoliv nového. Podobně jako po válce lidé v Československu nechápali, proč by měli žvýkat žvýkačku, když přeci není k jídlu, i zde bude chvíli trvat, než si lidé na potravinu budoucnosti zvyknou. Další nejčastější otázka se týkala vlivu na trávení. Díky obsahu vlákniny, kdy AnaPur obsahuje optimální množství (což je mimochodem dvakrát více, než průměrný Čech přijme) vnímám velmi pozitivní vliv na trávení. Vláknina navíc pročišťuje střeva a výrazně se také podílí a odvádění přebytečného cholesterolu z těla. No kdo to má?!